Blood Drink - 2. kapitola

9. února 2011 v 8:20 | Veila |  Blood Drink
© Timeless-words
     Byl krásný a jeho oči mi připomínaly rozehřátou čokoládu při vysoké teplotě. Kdybych to potřebovala, dokázal by mě ochránit před celým světem a před mými protivníky. V tom to ale bylo. On mě nechtěl chránit, on mě ignoroval, byla jsem pro něj jen holka, která nemá smysl života. Byl stejně tajemný jako já, až to bylo nevysvětlitelné. Něco skrýval, skrýval to před celým světem.

Více v celém článku.


    Ucítila jsem nějakou záři na obličeji, která nechtěla přestat působit, a to mě vytrhlo z lehkého bezesného spánku. Přede mnou se naskýtal velký zářící basketbalový míč, který zářil bílým světlem a nechápala jsem, co tam dělá a jak se tam vzal. Ale byl tam. Až když jsem ho prozkoumala více, zjistila jsem, že je to pouhý úplněk měsíce. Nemohla jsem uvěřit, jak jen mohu být tak hloupá.
    Zachtělo se mi na WC, ale tušila jsem, že toto nebude ta pravá chvíle. Rozmýšlela jsem se jestli to risknu a zkusím se tam potmě dovláčet.
    Položila jsem opatrně jednu nohu na právě ledovou podlahu a zkoušela jsem nahmatat chodidlem nějakou bačkoru, ale naskýtala se mi zatím jen ta samá ledová podlaha. Nehodlala jsem tu strávit den hledáním bačkory, a tak jsem se sehnula k zemi a štrachala jsem pod provizorní postelí po nějaké bačkoře. Nic. Žádná. Nikde.
    Vydala jsem se tedy po špičkách ke dveřím na chodbu a doufala, že tu noční výpravu přežiji v dobrém. Neměla jsem zrovna šťastné měsíce. Ano řekla jsem měsíce. Byla jsem už tak dlouhou dobu na dně a nikoho to vážně nezajímalo, ani se mi nesnažil pomoci. Proto jsem žádnou pomoc nečekala, ani se jí nesnažila najít. Proto to takhle dopadlo, jednou se to muselo stát.
    Dveře se s mírným skřípotem pootevřely a já proklouzla na chodbu, kde až zde se dalo říci, že je opravdu noc a ne pozdní odpoledne. Našlapovala jsem potichoučku a šinula jsem se takto pomalým tempem k záchodkům na protější straně široké nemocniční chodby.
    Tma se mohla krájet a nezbývalo mi nic, než se přidržovat stěn, abych neztratila úplně orientaci v této dlouhé a široké chodbě.
    Uslyšela jsem mírné skřípění a polekaně jsem se otočila k mému už tak dalekému pokoji. Představivost jsem měla vždy větší než normálně a mohla jsem si jen lehce představit co toto skřípění znamenalo. Vrah. Duch. Upír. Nebo jen ... pouhý pacient, ale nechtěla jsem být v této chodbě ani s jedním z nich.
    "Haló je tu někdo?"
    Nic jsem nezaznamenala a tak jsem si z toho vybavila, že třeba fakt mám hrozně velkou představivost.
    Oslepil mě neskutečný svit a musela jsem si rukou zakrýt oči, ale hned po tomto pohybu jsem uslyšela přísný hlas z kterého mi naběhl mráz po zádech. Když mi pak až došlo, koho jsem se tak polekala.
    "Paní Gordonová co to tu sakra děláte!? Neslyšela jste mě minule, když jsem vám říkal, že když budete chtít cokoli, ať zavoláte na recepci?!" usoudila jsem, že si asi myslel, že chci zase něco provést, ale to jsem nechtěla.
    "Ehm, pane doktore já jsem... jsem si jen chtěla dojít na WC...ne...,"nechápala jsem ho, co jsem asi tak provedla, když jsem se snažila nevzbudit nikoho a dojít si normálně na WC?
    "Prosím vás Jane, sama víte, že i kdyby jste nechtěla působí to na vás jako droga, takže bych byl rád, kdyby vás pořád někdo dozoroval, když se vydáte ze svého pokoje, a to platí i až se vrátíte domů. Vaší matce to vyřídím."
    "Dobře, víckrát se to nestane, omlouvám se," nemyslela jsem to vážně, ale fakt jsem na to WC pospíchala.
    Kývl na mě a vydal se zpátky na doktorský pokoj, přičemž se na mě ještě otočil, když jsem zmizela za dřevěnými dveřmi s kovovým štítkem WC ženy.
    Bylo tu krásně útulno a zdi zdobily moderní hnědobéžové dlaždičky. V kabince bylo dost místa na to provádět tam ledacos a hned jsem si připadala jako doma. Na pravé straně kabinky bylo velké zrcadlo s dřevěnou poličkou a na levé byly opět ty harmonické dlaždičky. Zrcadlo mě hned zaujalo, nebo pravděpodobněji můj zasněný a svůdný odraz obličeje. O svůdnosti nebyl pochyb, krásné hedvábně hnědé pyžamo, moje nefalšované plné rty, které jen tak někdo nemá, oči svůdně hnědé. Na sekundu  mi v hlavě blesklo, že nebýt toho mého sebeubližování, fakt bych asi byla mezi kluky hodně žádaná..., nebo spíše nebýt té mé hrozně pevné uzavřenosti.
    Nesnášela jsem se za to. Za to, že jsem s tím vůbec kdy začala a ucítila jsem příval té hrozné touhy pořezat se. Nemohla jsem to už zastavit, prostě to tak bylo. Rozpřáhla jsem se a vší silou rozdrtila to sobecké hnusně velké zrcadlo, které se už sypalo dolů k zemi a jako prach vířilo kolem mě. Bylo všude. Cítila jsem ho na každém koutku mého těla a snažila se, aby mi žádný střep nevlétl do očí.
    Hrdlo se mi stáhlo a já pocítila velký nával viny a hrozného strachu, který se dále rozvětvoval. Bylo by zbytečné kdybych to teď jako největší zbabělec vzdala.
    Jsem hnusná. Nikdo mě nemá rád. Všichni mě podezírají. Nemám tu už co dělat.
    Popadla jsem jeden velký střep ze země a v kleče jsem si ho zabodla do levého zápěstí, který podélně prořízl všechnu kůži a dostal se až k žilám, které začali pod jeho ostřím praskat. Mohly to být jen malinké žilky, ale ta spoušť a nemožnost dýchat ze strachu mě pohltili a já začala ihned panikařit. Z nitra jsem, ale přesto ucítila tu známou psychickou úlevu.
    Nemusela jsem se bát, je mi dobře. Slyšela jsem všechny ty známé hlasy pobíhající kolem mě, které patřily sestřičekám a panu doktorovi Lenckému. Všichni kolem mě běhali jako na běžícím pásu a já už jen vnímala, jak mě vezou na operační sál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 solo-grafika solo-grafika | Web | 9. února 2011 v 16:13 | Reagovat

pak si to určitě přečtu ale až potom teď bohužel nemůžu :) ale slibuju že pak jo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.